Proč na vozíku jen sedět, když to jde i jinak. Bourat stereotypy a přicházet s novými nápady. Přesně to se očekává od mladé generace designérů. V praxi to dokázala realizovat naše úspěšná designérka s mezinárodními zkušenostmi – Věra Kunhartová a její ortopedický vozík Seiza.

Čerstvá absolventka Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem svojí diplomovou prací vzbudila mimořádnou pozornost. Tak invenční řešení zásadní inovace ortopedického vozíku se nevidí každý den. Koncept řešení zaujal i na Univerzitě v britském Loughborough, kde ho autorka skoro půl roku testovala. Po jejím návratu jsem požádal slečnu Kunhartovou, aby čtenářům časopisu Vozíčkář svou novinku představila.

V čem je váš nápad unikátní?

Vozík Seiza je unikátní především možností změnit polohu ze sedící na klečící. Polohování má významný medicínský benefit a mimo jiné napomáhá pravidelné cirkulaci krevního oběhu a slouží jako prevence následných onemocnění (vzniku dekubitů, Flebotrombózy… ). Další výhodou je usnadněná manipulace s vozíkem, která byla docílena změnou pozice hnacích kol, zvětšením jejich průměru a náklonem pro lepší otočný moment. Celkově je vozík navržen tak, aby maximálně splňoval potřeby aktivního uživatele, byl co nejvíce odlehčený s požitím moderních materiálů a technologií a možný sestavit i přenastavit přímo na míru uživatele.

Jak se na tuto koncepci tvářili skuteční vozíčkáři?

Bylo těžké přesvědčit lidi, kteří jsou na vozíku celé dny, aby začali přemýšlet o docela jiné koncepci. Na druhou stranu každý, koho jsem oslovila, se mě snažil být nápomocný jak nejvíce mohl. Někteří z nich se dokonce natolik nadchli novým nápadem polohování, že se do toho se mnou ponořili naplno. Přišli se spoustou rad a nápadů. Myslím, že byli nadšeni hlavně z nového pohledu na věc, která se už léta vyrábí bez velkých změn.

Vyrobila jste krásný prototyp. Kolik vás to stálo času a peněz?

Celý projekt byl zdlouhavý a rozsáhlý. Trvalo mě několik měsíců, než jsem vůbec našla správný směr. Dá se říct,  že vše vznikalo na principu „pokus omyl“ – neustálého testování, předělávání a výroby nových zkušebních prototypů. Ta spousta hodin cestování po Anglii i po Čechách za konzultacemi s uživateli, fyzioterapeuty, konstruktéry a dalšími se nedá spočítat. Výsledek odevzdaný v rámci roční diplomové práce, který spočíval ve funkčním ergonomickém prototypu, prezentačním modelu 1:3 a všech tiskovinách, byl jen zlomek z celkového množství práce. Je těžké vyčíslit finance, ale do 100 000 Kč mnoho nezbylo.

Jaký připravujete vašemu vozíku další osud?

Plánů mám spoustu a rozhodně vozík nenechám usnout v šuplíku. Nejen že to je věc, které jsem se během své designérské činnosti věnovala nejdéle, ale také si myslím že stojí za to dotáhnout do konce a vyplnit tak další mezeru na trhu. Kromě pokračování ve vývoji se účastním designérských soutěží a plánuji konferenci s uživateli a odborníky. Na současné verzi vozíku je třeba ještě spousta práce a výzkumu, než bude možno vyrobit první 100% funkční prototyp. Největší kámen úrazu jsou ale samozřejmě finance, které proces zpomalují.

Autorka v sobě objevila nespornou schopnost aplikovat zásady konceptu Disruption, čili zpochybňování zavedených pořádků, jak propaguje generální ředitel TBWA Jean-Marie Dru. Bylo by určitě potěšující, kdyby se s výsledky její práce mohli vozíčkáři seznámit v praxi co nejdříve. Do té doby si podrobnosti o zajímavém řešení mobility SEIZA můžete prohlédnout na stránkách http://www.coroflot.com/verakunhartova/Seiza. Za úspěšnou práci na novém konceptu ortopedického vozíku je Věra Kunhartová nominovaná do soutěže o Národní cenu za studentský design 2013.

Petr Šika

V tomto příběhu jsem sice hlavní roli nehrála, ale celý se odehrával před mýma očima.

Jednou do nemocnice, kde jsem zrovna ležela, přijali devadesátiletou babičku. Stala se z ní moje spolupacientka na pokoji. Její šedesátileté dceři řekli, že tam s ní být nemusí, že ony, sestry, jsou studované, a tudíž si s ní hravě poradí. Neporadily – babičku nemohly donutit vstát z postele, zarytě odmítala se umýt, převléknout a nemocniční stravu, tu už vůbec do ní nedostaly.

Dcera, která se o ni doma starala a moc dobře věděla, jaká je s ní práce, se přišla na třetí den zeptat, jak si tedy s babičkou poradily. Sestry uznaly, že je nad jejich síly a paní Dceru přijaly, aby se o stařenku starala.

„Ale žádné násilí, nebo zvedání hlasu,“ řekla rázně staniční sestra.

„Nebojte, není potřeba.“ Chvíli přemýšlela, pak ale dodala: „Nevím, jak vy, ale já bych v životě na matku ruku nezvedla. A ani hlas.“

Jejím příchodem se rázem vše změnilo.

„Mami, vstáváme, je ráno. Umývat, oblékat.“

„Ani mě nenapadne,“ bránila se stará žena. „A co bych se umývala, nejsem prase.“

Tím považovala rozhovor za skončený a přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Mami, přijde chlap.“ Nevěřily jsme vlastním uším, ale zabralo to. Babička vykoukla z peřin: „Chlap?“

„Ano. A mladý! Pan doktor. Fešák, fešák! Bude se chtít na vás podívat.“

„Na mě?“

Paní dcera přikývla: „A na koho? Snad ne tady na mladou,“ spiklenecky na mě mrkla.

Zabralo to. Babička se celá vydrhla, oblekla si čisté pyžamo a čekala.

S příchodem snídaně nastala situace velice podobná:

„Odneste si ten nemocniční blivajz!“

Paní Dcera na chodbě převzala od sestry talíř se snídaní a vešla na pokoj:

„Mami, ten mladý pekař od rybníku vám přinesl čerstvé rohlíky. Jen pro vás.“

Staré ženě se rozzářily oči: „Ten svalovec?“ A snídaně v tu chvíli zmizela v jejích útrobách.

Večer nás ale čekalo divadlo nejlepší:

„Mami, umývat.“

„Ani náhodou. Neskládala jsem uhlí, nebyla jsem v poli.“

„Ale tady ve vedlejším pokoji jsou mladí chlapi.“

„A myslíš… že by v noci?…“

Sestry nevěřily vlastním očím, jak se stará žena neustále umývá a dožaduje čistého pyžama. A bez křiku. Jen člověk musí mít tu správnou motivaci.

Věra Schmidová

Jen si to představte: vstanete za svítání, sbalíte pruty a vydáte se na břeh rybníka vstříc novým úlovkům. A vězte, že ani zdravotní znevýhodnění nemusí být překážkou. Podmínky pro rybaření navzdory hendikepu se u nás totiž rok od roku zlepšují. Takřka 8000 evidovaných členů Českého rybářského svazu, kteří jsou držiteli průkazu ZTP či ZTP/P, jsou toho zářným důkazem.

Rybaření hendikepovaných se však v Česku začalo rozvíjet již mnohem dříve. Konkrétně v roce 1985, kdy byla založena Místní organizace těžce tělesně postižených Kladruby, jež sdružuje hendikepované rybáře ze všech koutů ČR a která má k dispozici upravený revír Brodský a v něm hektarovou nádrž Záhorská. Kromě tohoto bezbariérového rybářského zázemí se však organizace může pochlubit také tím, že pořádá celou řadu místních závodů a soutěží, kde si sportovci mohou otestovat svůj rybářský um. Od roku 1999 se pak její nejlepší závodníci účastní Mistrovství světa v LRU hendikepovaných v plavané, kde slaví nemalé úspěchy. Ten poslední je navíc poměrně čerstvý. V srpnu totiž reprezentanti Martin Kovář, Jiří Havel a Radim Kozlovský v Bosně a Hercegovině potvrdili svůj triumf z loňského roku a domů přivezli hned tři cenné kovy – zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili.

Rybaření bez bariér

O zlepšení rybářských podmínek do takové míry, aby rybářského práva mohl aktivněji využívat každý hendikepovaný, však usiluje také projekt Rady Českého rybářského svazu „Rybaření bez bariér“. Ten spatřil světlo světa před třemi lety, a jak již název napovídá, jeho cílem je jednak zmapovat pro rybáře na vozíku přístupná místa ale také vytvořit další taková. Výsledkem těchto snah má být mj. interaktivní mapa evidující bezbariérové rybářské revíry. „Pro rybáře s hendikepem kromě toho budujeme různé sjezdy nebo zábradlí, aby se do často náročného terénu dostali i oni,“ popisuje podstatu projektu jeho tvůrce, Radek Sekera. Tato dobře přístupná místa jsou pak označená viditelným piktogramem. Avšak neznamená to, že by je nemohl využít také kdokoliv jiný. „Přijde-li např. rybář na vozíku na takto označené místo a toto místo bude již obsazené jiným rybářem, může tohoto rybáře požádat o uvolnění místa,“ doplňují autoři piktogramu.

Začínáme s rybařením

O tom, že se jim jejich vize daří, svědčí nejen to, že rybářů na vozíku přibývá, ale také to, že se o tomto sportovním vyžití začalo hovořit v médiích, na internetu a sociálních sítích. Jak tedy začít? V první řadě je třeba říci, že rybaření nemusí být výlučně vnímáno jen jako sportovní aktivita či hobby. Může být také formou relaxace a životního stylu. V ideálním případě se pro vás stane kombinací výše uvedeného. „Mnozí z hendikepovaných objevili rybářství jako návrat do přírody po úrazu. Když jsem byl po úrazu poprvé u vody, tak jsem s úlevou zjistil, že to půjde. Má to velký resocializační moment − k vodě se dostat, a ještě nedej bože chytit i nějakou rybu,“ uvedl pro časopis Můžeš paralympionik Martin Kovář. Ať už však rybaření podlehnete z jakéhokoliv důvodu, nemusíte mít obavy, že by vám hendikep  bránil v cestě za pořádnými úlovky. Jednak u nás existuje zhruba dvacítka bezbariérových revírů, jednak je možné si zakoupit pomůcky, které vám pomohou překonat znevýhodnění. Důkazem budiž webová stránka Adaptive Fishing, Disabled Fishing, Handicap Fishing Equipment, která návštěvníky seznamuje zejména se speciálními rybářskými pruty, podběráky a držáky. Představme si například Power Fish’n, jenž lze zakoupit zhruba za 200 dolarů. Jedná se o rotující, elektronický naviják, za pomocí kterého vyzrajete na sladkovodní rybky. Kromě toho tu najdete také další fixační pomůcky, díky nimž můžete využít i běžné rybářské náčiní. Více informací, tipů a inspirace najdete na webových stránkách adaptiveoutdoorsman.com.

Kam vyrazit za úlovky

Jakmile budete mít k dispozici rybářskou výbavu a jako bonus i dostatek odhodlání, nezbývá, než se vydat na místo činu. Kde to ale přesně je? V loňském roce bylo na našem území evidováno 24 bezbariérových rybářských revírů, přičemž většina z nich se nachází poblíž Prahy (např. Rokytka 1, Vltava 6), západních Čech (Berounka 9, Klabava 1, Kočovský potok 1) a severních Čech (Bílina 2, Labe 13, Kyjov). V těchto revírech je vhodná příjezdová komunikace a vyhrazené místo pro parkování. Samozřejmostí je také dobrý přístup k vodě na vozíku či za pomocí jiné kompenzační pomůcky. Převedeno do praxe to znamená, že je zde stabilizovaná příjezdová cesta bez bahna, písku, výmolů a dalších možných komplikací. „Dále by tu měla být možnost zaparkování, zabrzdění vozíku na vhodném místě na břehu a možnost vylovení ryby pomocí běžného podběráku bez asistence další osoby,“ charakterizuje bezbariérové revíry Český rybářský svaz. Zoufat však nemusí ani ti, kteří se rozhodnou vyrazit do složitějšího terénu. Zde lze totiž nástrahy přírody překonat pomocí stabilní plošiny.

Magdalena Hanková

Když se děti rozdovádí, stačí zatroubit na klakson vozíku. Když je potřeba rozdat sešity, zvládnou to prvňáčci sami a navíc je to i baví. Pak už jen nájezd do budovy školy a paní učitelka může začít hodinu angličtiny. Barbora Šafaříková učí na Základní škole v Hořicích. Má svalovou atrofii a rodiče si ji pochvalují ne pro její odvahu, ale pro úroveň znalostí, které díky ní jejich děti získávají.

Barbora vyučuje angličtinu na Základní škole v Hořicích zatím jen jako kroužek – dvě hodiny týdně. Malý prostor k úspěchu? Kdepak, děti si paní učitelku oblíbily. „Vždycky, když přijedu do školy, tak jásají: Jééé, paní učitelka! Vůbec neřeší, že jsem na vozíku. Samy si chystají židličky do kroužku, odklidí mi cestu, když potřebuji projet, jsou to zlatíčka,“ směje se Bára. Občas jí v hodinách pomáhá maminka, když je potřeba něco napsat na tabuli nebo jinak asistovat, ale děti si prý dokážou v lecčems poradit samy.

Tak přirozenou cestu k integraci a k výuce základům slušného chování by si mohli přát všichni ředitelé základních škol. Učitelský sbor v Hořicích si Barboru vyhledal sám. Stačilo vyrobit rampu k bočnímu vchodu a získal tak nezastupitelnou posilu pedagogického týmu. „Rodiče chtěli, aby se na škole učila angličtina. Paní zástupkyně si vzpomněla na mě – ví, že doučuji jazyky soukromě. Máme zatím výborné zpětné vazby i od rodičů, i když někteří byli ze začátku zaskočeni. Jeden tatínek se přišel podívat do kroužku, protože nevěřil svému dítěti, že jeho učitelka je na vozíku. Byl mile překvapen,“ líčí své pozitivní zkušenosti mladá pedagožka.

Za pomyslnou učitelskou katedru se dostala přes cizí jazyky, které od studií na vysoké škole doučuje. Jejím soukromým žákům je 5–50 let. Pro ty mladší, pro děti od 4. do 8. třídy, organizuje i letní kurzy, které už jsou letos beznadějně obsazené. „Odmala se učím angličtinu, na obchodní akademii jsem začala s němčinou. Rodiče mi také sháněli soukromé učitele, protože v tom viděli příležitost. Měli pravdu. Jsem v jednom kole,“ uvažuje učitelka.

K tomu, aby si Barbora udělala z doučování živnost, ji inspirovala kamarádka se stejnou diagnózou. Ta se zaměřuje na výuku ve firmách. Báře ale učarovaly děti se svou bezprostředností. I proto od září nastupuje na druhou školu, kde bude vštěpovat základy angličtiny prvňákům a druhákům. I když je to pro člověka se svalovou atrofií vyčerpávající práce, těší se.

Na odpočinek Báře moc času nezbývá. Učí od neděle do čtvrtka, připravuje se na hodiny, ve volných chvílích navíc přednáší na různých konferencích o létání s elektrickými vozíky, o svých zkušenostech s různými zeměmi a různými leteckými dopravci. „Vracím se tak i ke svému původnímu vzdělání. Studovala jsem Cizí jazyky pro cestovní ruch a Management cestovního ruchu. Cestování je mým velkým koníčkem,“ přiznává. Jejím snem je podívat se do Londýna. Jak jinak, vždyť láska k angličtině, k cizím jazykům i k dětem z ní udělala paní učitelku, na kterou si bezesporu její žáci vždy vzpomenou, když budou na otázku „Do you speak English?“ odpovídat sebejistě „Yes, I do.“

Aneta Vidurová

Vodácké dobrodružství na Salze a Enns 24.-28.7.2013

Po strastiplné cestě do Wildalpenu se všichni potkáváme v místním bezbariérovém kempu na břehu Salzy u vyhlášeného válce. Po vzájemném seznámení se od organizátora výpravy Jarina dozvídáme program na nadcházející 3 dny. Dovídáme se, že na rozplavbu se ráno přesunem na horní Salzu k přehradě a odtud budem po křišťálové vodě pokračovat do kempu 16 km. Ráno je odjezd plánován na 10 hodin, tak jdem brzo natěšení do hajan.

Po nafouknutí lodí RIO naložíme 3 vozíčkáře na sedadla a odrážíme, vše si omakáváme, hlavně Zdeněk s Anče, kteří  jedou poprvé divokou vodu. Očekáváme, že první, kdo se cvakne, budou oni. Nezklamou, na první trochu hustější peřeji se převrhnou, všechny věci odlovíme a bezpečně pokračujem krásnou krajinou  Hobschvabských alp. Jsou zde opravdu nádherné výhledy.

Vozíky Jarda, Katka, Pepa vše zvládají dobře i když i je čeká v dalších etapách nedobrovolné koupání. Počasí nám přeje, tak se občas cvakáme i dobrovolně. Jede nás 13 tzn. 6x RIO a 1x singl.

Kolem 17 hod sjíždíme válec ve Wildalpenu a jsme v kempu. Katce jízda po Salze ještě nestačí a jde ještě potrápit tělo 30km na kole s ní jedou jako asistenti Zdeněk a Jarin.

Mára, Míra a Mirka se jedou projet a prozkoumat druhou stranu. Cestou míjíme ohradu s Daňky, Lamy a pstruží farmy. V první restauraci se Mára odpojuje není zatím zvyklý na delší tůry.

Večer hodnotíme uplynulý den a dovídáme se, že ve čtvrtek sjedeme zbytek Salzy k elektrárně, kde je dobrý výstup z vody  cca 25 km, proto je budíček stanoven na 9 hod.

Po převezení vozů do cíle k elektrárně, dáváme na vodu, začíná pěkný pařák. Voda pěkně teče často se dobrovolně koupem, občas je to i nedobrovolně, když si  Mára půjčí singl od Jarina. Pár peřejí projede celkem čistě až přijde trochu ostřejší peřejka a už plave a pak ještě jednou, pěkně otlučenej rád vrací singl Jarinovi, ale pěkné svezení.

U skokánku si Marek s Luckou párkrát skočí, tím, že je málo vody je tak o metr víš než normálně. My se různě osvěžujem. Vodácký kurs od SKV se koná již poněkolikáté, ale takhle teplo ještě nebylo!

Po projetí obávanou  soutěskou končíme u elektrárny, je sranda pozorovat Jarina jak se pokouší osedlat vypuštěnýho singla co mu Míra vypustil. Nakonec doplave s Markem a Luckou.

Večer Mára s Anče domlouvá v hostinci u Lam prodej pstruhů, ostatní seženou
dřevo, půjčujem si od sousedů gril, ručíme zaň krkem. Grilujem,  popíjíme,
kouříme vodnici a je nám krásně. Na vše nám svítí hvězdy. Na ráno je
domluven přesun na věhlasnou peřej na Enns a prohlídka NP Gësause.

Enns začíná trojkovou peřejí, budí fakt respekt. Petr rozhoduje, že katka a
Jarda nastoupí až pod ní.(ani neprotestují) Jediný kdo do toho jde je Pepa a
adrenalin stoupá, po vyklopení by následovalo tak 300m plavání.

Vše dobře dopadne, ani Zdeněk s Anče se necvakají. Pod peřejí zažívamé
klasický pocit štěstí z dobře odvedené práce.

NP spočívá v asi 2km chůzi ve vedru, všichni chtějí k vodě. Ještě, že máme
chlazený Radlery. Jen Katka se zdenkem se rozhodují si to dát přes hory a
doly zpět do kempu, v tom vedru celkem nadlidský výkon. Když uvážíte, že to
Kačka dává na handbike pouze rukama a je to zpět do kempu 48km, tak klobouk
dolů. Navíc některé krpály měli i 16% vzhůru, ale ty se jim prý dařilo
objet.

Na neděli je v plánu zkrácený úsek od tunelu, jen Mára s Dášou si to dávají
už z kempu, kupodivu když příjíždějí k tunelu, ostaní zrovna odrážejí, vše
naprosto přesně načasováno, a tak plujem zase všichni pohromadě. Jelikož
máme vše sbaleno je dohodnuto ukončit dnešní plavbu pod soutěskou v Palfau.

Vše balíme do aut a kolem 15.30 kurs rozpouštíme a už nás čeká štreka domů.
Dodávka MAMUTEK jede po místních komunikacích a tak cestou neodolá zastavit
na řece Ybs, kde dává pauzu,je snad 35st., Jardu svezem na vozíku až k řece
a opět se čvachtáme a plavem v dnes teplé řece. Ještě děláme poslední fota z
vydařené akce a mažem do Čech. Na sever do Třebenice dorážíme v 1.30hod a
unaveni, ale plni dojmů a zážitků jdem spát.

Závěrem : Vodácký kurs se letos vyjímečně povedl a to hlavně díky počasí.
Poděkování patří všem asistentům s pomocí na vodě i mimo ní, Márovi za pomoc
s dopravou.

Autor: Marek Hurt

Rok 2013 je jedinečný převážně pro studenty a klienty Jedličkova ústavu a škol – neboli Jedle. Slaví stoleté výročí a pořádně si tyto oslavy užívají. Koncerty, festivaly, kniha, setkání… i dokumentární film Lásky s vůní Jedle, který lze zhlédnou ze záznamu na webu České televize.

Bezesporu se vyplatí věnovat hodinu svého času tomuto dokumentu z dílny mladého dokumetaristy a scénaristy Karla Kouly. Snímek totiž mapuje na pozadí oficiálních dat z historie Jedle i příběhy několika studentů, jejich úspěchy, obavy, životní rozhodnutí i pohled na to, jak jejich hendikep vnímá společnost i oni sami.

Jako jednu z nejsilnějších scén lze označit záznam z vyučovací hodiny, kdy učitel a tiskový mluvčí Jedle Radek Musílek debatuje s postiženými studenty o tom, zda je správné či nelogické porodit a vychovat postižené dítě s nepříznivoou prenatální diagnostikou. To bychom tu vlastně nebyli… že?

Příběh dvou mladých lidí, kteří se chystají na svatbu a shánějí si šaty a oblek vhodné i pro sedící na invalidním vozíku, průvodce po ústavě v osobě desetiletého kluka nebo reflexe bývalých studentů Jedle, kteří vzpomínají na dobu totality a na poměry v ústavu, to jsou další bonbónky, které tento film v sobě ukrývá.

Klikněte, přesvědčte se a najděte si ten svůj.

A kdo má raději hudbu a kapelu The Tap Tap, nechť také zabrouzdá na stránky České televize a podívá se na záznam Mikulášského benefičního koncertu ze Státní opery v Praze.

(ata)

Do ulic vyrazí stovky dobrovolníků ve třiceti městech

Ve čtvrtek 5. prosince se v deseti krajích a třiceti městech Česka uskuteční první Mikulášská sbírka na podporu rodin s postiženými dětmi ve věku do sedmi let. Pořádá ji Společnost pro ranou péči, nezisková organizace poskytující již od roku 1990 terénní služby jako protipól k ústavní péči. Důvodem vzniku sbírky je nárůst klientů na jedné straně a omezování finančních zdrojů na straně druhé. Služba je rodinám ze zákona poskytována bezplatně.

Společnost pro ranou péči prostřednictvím šesti pracovišť po celé republice (Praha, Olomouc, Brno, České Budějovice, Ostrava) poskytla například loni 1688 konzultací rodičům v jejich domácnostech, 1438 telefonických konzultací a téměř 5500 výpůjček knih, hraček, filmů a speciálních pomůcek rodinám, které vychovávají dítě s postižením nebo s ohroženým vývojem. Účelem rané péče je zachovat ideální rodinný stav, kdy jsou rodiče, mnohdy i přes těžký handicap svého potomka, schopni vychovávat ho doma a věnovat mu potřebnou odbornou i rodičovskou péči. Tento „ideální stav“ je šetrný nejen k dětem a jejich rodinám, ale také k finančním výdajům státu.

Pátého prosince tedy možná potkáte dobrovolníky s Mikulášskou čepicí a sbírkovou pokladničkou ve tvaru kostky s logem společnosti. Jakoukoli částkou podpoříte myšlenku, že každé dítě má právo vyrůstat tam, kde je opravdu doma, a navíc získáte i sladkou odměnu v podobě ručně pečených perníčků. Ke sbírce se můžete připojit i odesláním částky na sbírkový účet nebo dárcovské DMS.

Patronem Společnosti pro ranou péči se stal stříbrný olympionik a mistr světa ve vodním slalomu Vavřinec Hradilek. „Každé dítě má vyrůstat doma s rodinou. Někdy mě udivuje, že se o tom vůbec diskutuje a pochybuje, jestli je to správně. Dětství je doba, na kterou většina z nás ráda vzpomíná, na hry s rodiči, se sourozenci, s kamarády. To by měl zažít každý. Není důvod, aby podobné vzpomínky nemělo i dítě, které se narodí s postižením,“ říká sportovec a dodává: „Mám s tím i zkušenost z vlastní rodiny. Takže vím, jak je důležité, že si jako rodina pomáháme, i to, jak důležití jsou profesionálové připravení dát rodině informace a odbornou pomoc.“

Sbírka potrvá až do konce roku

Sbírka bude fungovat i po zbytek prosince formou putovních kasiček do firem. Vybrané peníze budou použity k práci se čtyřmi sty klientskými rodinami Společnosti pro ranou péči. Konkrétně na nákup pomůcek a hraček, vydávání publikací a výukových textů pro rodiče, ale také na prosazování legislativních úprav směřujících ke zlepšení systému ochrany postižených dětí. Raná péče je rodinám poskytována bezplatně.

Pomocnou ruku může podat úplně každý! Více informací naleznete na stránkách www.ranapece.cz nebo na facebooku „Společnost pro ranou péči“.

Sbírkový účet má číslo 244 900 080/0300.

Dárcovskou textovku posílejte ve tvaru DOMOVJEDOMA na číslo 87777.

                                                                                                                                             (mp)

Od ledna 2014 mají platit opět nová pravidla v legislativě spojené s životem s postižením. Pokud chcete mít kompletní přehled, můžete si už nyní objednat Nápadník 2014. Jak na to?

Objednávka pro jednotlivce PŘES SMS
Zašlete SMS zprávu v tomto tvaru:
NAPADNIK mezera VAŠE PŘÍJMENÍ mezera VAŠE JMÉNO mezera NÁZEV VAŠEHO MĚSTA (OBCE) mezera ULICE mezera ČÍSLO POPISNÉ mezera PSČ.

SMS zprávu můžete napsat jak velkými, tak malými písmeny, text pište, prosím, bez diakritiky.

Příklad: NAPADNIK POKORNY PAVEL IVANCICE DOLNI HLINKY 8 66491

Vaši SMS pošlete na telefonní číslo 902 10. Cena SMS zprávy je 99,-Kč (vč. DPH). Ihned obdržíte zpětnou SMS zprávu potvrzující, že jsme Vaši platbu obdrželi. V odpovědní SMS je uvedeno, že si osoba „předplatila“ publikaci na rok 2014 a bude dodána jako běžná zásilka poštou nejpozději v únoru 2014.

Službu technicky zabezpečuje KONZULTA Brno, a.s. Veveří 9, 602 00 Brno, horká linka 541 128 530, hotline@sms-operator.com. (Pro operátora Telefonica O2 je služba zajišťována ve spolupráci se společností Tanger computersystems, s.r.o.). Počet SMS z jednoho telefonního čísla je omezen na 3 SMS.

Pokud nemáte možnost poslat SMS:
Pokud není možné objednat a zaplatit si publikaci prostřednictvím SMS, je možné nechat si publikaci zaslat NA DOBÍRKU přes Českou poštu, nicméně v tomto případě osoba kromě ceny publikace 99,-Kč zaplatí také cenu dobírky dle aktuálního ceníku ČP cca 80,-Kč.

Objednávka pro organizace
Nezdravotnické organizace a instituce mohou objednávat Nápadníka 2014 za cenu 169,-Kč (vč. DPH, poštovného a balného), požadovaný počet publikací bude zaslán poštou společně s fakturou k úhradě či jiným požadovaným dokladem do účetnictví:

Objednávejte telefonicky na číslech 537 021 490, 725 122 853-2, e-mailem na adrese info@ligavozic.cz či poradna@ligavozic.cz .

(lm)

Tejpy jsou vyrobeny na bázi bavlny a mají podobné elastické  vlastnosti jako kůže, takže dobře přilnou. A umí ulevit od bolesti. Sahá tedy po nich nejen stále více sportovců, ale i lidí, kteří se s bolestí potýkají. 

Zatejpovat, otejpovat, tapovat – zkrátka a dobře zalepit. Tak by se ve stručnosti dala vystihnout podstata metody zvané kineziotejping, kterou vymslel japonský chiropraktik dr. Kenzo Kase a jejíž účinky světu poprvé představil již před čtyřiceti lety. V evropských zemích však slaví úspěch zhruba posledních deset let a cílová skupina, která se dobrovolně nechá „zkrášlit“ růžovým, modrým či tělovým páskem s lebkami anebo leopardími motivy, je stejně tak pestrá, jako kineziotejpy samotné. Ostatně, posuďte sami: můžeme je vidět na loktech tenistů, na bříšcích budoucích maminek, ale i zádech či tvářích těch, kteří se vypořádávají se zdravotním postižením. Rozšířit řady příznivců této metody ale můžete třeba také vy. „Kineziotejping je totiž vhodný pro všechny věkové kategorie,“ doplňuje Eliška Peterková z Kineziotaping Praha.

Jak to funguje?

Pokud tedy i vás sužuje zdravotní neduh a nebojíte se vyzkoušet něco nového, vyhledejte odborníka, který se na kineziotejping zaměřuje. Pakliže usoudí, že by tejpy mohly mít ve vašem případě kladný efekt, nezbývá, než se přesvědčit o jejich účincích na vlastní kůži. A to doslova. Tato metoda, jež je obvykle součástí či doplňkem komplexní léčby, je totiž založená na lepení pružných pásek na kůži tak, aby došlo ke zmírnění bolesti. Podle směru nalepení pásek a zvoleného napětí tak může dojít k aktivaci či naopak uvolnění svalů. Kromě toho však může být účinným pomocníkem při zmírňování otoků, vyhlazování jizev anebo při bolesti břicha v těhotenství. K dobru připišme kineziotejpům ještě to, že díky svým elastickým vlastnostem člověka nikterak nelimitují při pohybu a každodenních aktivitách, včetně koupání. „Navíc má minimum kontraindikací a aplikace trvá jen několik minut,“ uzavírá výčet pozitiv na adresu této metody Peterková.

Zatejpovat se dá skoro vše

Není tedy divu, že mnozí klienti přichází na aplikaci tejpů opakovaně a vnímají ho jako originální a nepřehlédnutelný doplněk, kterým se mnohdy rádi pochlubí. A to i přesto, jejich nalepení není hrazeno pojišťovnou. Kompenzací ale budiž fakt, že ho lze aplikovat takřka na jakoukoliv část těla. „Nejčastěji však používáme tuto metodu při chronických bolestech zad, šíje a ramen, při obtížích kloubních, zejména kolen, loktů, kotníků, ale také pro úlevu přetížených svalů, např. lýtkových nebo stehenních,“ upřesňuje Peterková. Výjimkou ovšem nejsou ani poněkud choulostivější či viditelnější partie. Jmenujme například hýžďový sval či obličej.

Využití kineziotejpů u tělesně postižených

Pozitivní účinky kineziotejpů jsou ovšem zaznamenány také u klientů s tělesným postižením. Pomocí nich se totiž dá alespoň částečně vyzrát na některé nepříjemné následky parézy, spasticity anebo mozkové obrny. Své o tom ví i Ludmila Ječná, ergoterapeutka v Janských Lázních, kde se metoda kineziotejpování stala mezi pacienty velmi populární. A to nejen mezi těmi, kteří se vypořádávají s následky úrazů či vleklé nemoci, ale také mezi těmi, jejichž zdravotní obtíže lze považovat za klinické „Dosud jsem nejčastěji tejpovala hemiparetické končetiny a na předloktí tzv. rukavičkou,“ říká, avšak dodává, že výjimkou nebyli ani lidé s obrnou lícního nervu nebo bolestmi beder. Jednou z těch, která vsadila na „barevnou první pomoc“ je i třiadvacetiletá Marie, která je na vozíku a jejíž záda dvakrát měsíčně krášlí několik sytě růžových pásků. „Nebýt tejpů, zřejmě bych se spazmů na rukách a bolesti beder už nezbavila. Hodně mi pomáhají od bolesti, což je to hlavní,“ dodává, zatímco se objednává na další aplikaci a zvědavě obhlíží novou, takřka rockerskou pásku s lebkami.

Magdaléna Hanková